Knihy - Děvče z tančírny

Ukázka z knihy
1. Přestřelka

Moje první setkání s tím člověkem v sobě nemělo ani za mák romantiky. Přehnal se kolem jako splašený kůň, srazil mne na zem a zmizel ve tmě. Zůstal po něm jen pach střelného prachu a ostrá bolest v naraženém koleně. A to jsem si jen malý okamžik předtím myslela, jak se mi všechno báječně daří a užívala si idylickou atmosféru končícího horkého letního dne.
Ten večer bylo nečekaně zrušeno moje taneční vystoupení a já se té příležitosti bez dlouhého váhání chopila. Dříve, než mne madame Jacquelin stihla zaměstnat jinak, jsem se nepozorovaně vykradla ven za město. Milovala jsem opojnou atmosféru těch několika chvil předcházejících západu slunce, okamžik, kdy poslední sluneční paprsek polaskal zemi, a jeho průzračný svit na pár prchavých mžiknutí oka změnil okolní svět v mystickou krajinu.
V té neopakovatelné chvíli na přelomu dne a noci se vše na kratičký okamžik proměnilo. Zvířený šedý prach v ostrém jasu posledního paprsku zazářil zlatými a stříbrnými odlesky brokátu, uschlý strom se svými rozpaženými mrtvými větvemi se proměnil v bájného tvora, sluncem vyšisovaná prkna dřevěných stěn domů vyprávěla o mapách cizích světů a kopce v dálce volaly svou tajemnou vábivou písní.
Svět byl v ten pomíjivý čas jiný, krásný.
Možná právě kvůli té iluzi jsem, jak jen to bylo možné, vybíhala za město a v hodině předcházející soumraku na samém sklonku dne, s nitrem přetékajícím touhou po něčem neuchopitelném, vzhlížela k vzdáleným kopcům na obzoru. Příčina netkvěla v nespokojenosti s mým současným životem, bylo mi dobře tam, kde a čím jsem byla. Přesto, alespoň na okamžik, jsem potřebovala pocítit onu tajemnou krásu, nechat se prostoupit nostalgickou náladou odcházejícího dne a podivnou nedefinovatelnou touhou.
Bylo to jako pravěké volání duše. Jako by si duše v těch chvílích vzpomínala na něco dávno minulého, ztraceného v prostoru a čase, na něco neuchopitelného, nepopsatelného, možná na zážitky dávných generací přede mnou, na nenaplněné touhy, sny. Rezonovalo to se mnou, s něčím ukrytým hluboko ve mně. Probouzelo to ve mně touhu po čemsi, co jsem zatím nebyla schopna přesně nazvat. S něčím, co se zdálo být tak blízko, téměř na dosah, ale přesto ztracené nekonečně daleko.
Ten večer jsem se zdržela venku déle než obvykle a zpátky se vracela až za tmy. Madame Jacquelin bude zuřit, to mi bylo jasné, ale nijak mne to netrápilo. Vznášela jsem se v podivném stavu bytí a nebytí. Obklopil mne nezměrný klid, vyrovnanost a neosobnost. Jako bych se oprostila od svého těla a duše a byla někým úplně novým. Myšlenky volně plynuly hlavou, aniž by si vyžadovaly mou pozornost, svět kolem, tak šedivý a ubohý ve své malosti se rozplynul a v mé duši se usadil klid a bezpečí.
A právě v té chvíli se to stalo. Zprvu jsem si vůbec neuvědomovala, co se kolem mne děje, až teprve, ležíc na zemi, bolestivě přitisknutá do prachu těžkým mužským tělem, jsem se probrala ze snění.
?Sakra, ženská, co se tady motáte jako ovce na porážce! Omrzel vás život?? houkl mi do ucha cizí hlas a já si teprve teď uvědomila, že to, co mi před chvílí zasvištělo kolem hlavy, byla střela vypálená z koltu. Místo toho, abych se začala bát, jsem vyhrkla:
?Který blázen vám poradil, abyste střílel na ulici! Běžte si ty svoje pitomý přestřelky vyřizovat někam jinam, milej pane, tady chodí lidi, jestli jste si neráčil všimnout.?
?Vás, dámo, by si nevšiml leda slepej, ale vy se příště ve vlastním zájmu koukejte kolem sebe. Kvůli vám mi ten grázl zase frnknul, teď abych ho hledal bůhvíkde.?
Tíha jeho těla už mě začínala dusit, ale můj pokus ho od sebe odstrčit s ním ani nehnul.
?Můžete ze mě laskavě slézt, nebo takhle hodláte zůstat až do rána?? zasyčela jsem mu co nejjedovatěji do tváře.
Neušlo mi jeho tlumené uchechtnutí, ale konečně uvolnil své sevření, pustil mě a vstal. Začala jsem se také zvedat. Ostrá bolest v koleně způsobila, že se mi znova podlomily nohy. Ze rtů mi uniklo nechtěné vyjeknutí a tím jsem nanovo upoutala jeho pozornost.
?Stalo se vám něco?? zeptal se a v jeho hlase zazněla upřímná obava.
?Asi něco s kolenem, ale to vás nemusí vůbec zajímat, pane pistolníku. Jen si uhánějte za tím svým padouchem a pro mě za mě, se klidně můžete někde s chutí oba dva postřílet. Jen když už se s vámi víckrát nepotkám,? zasyčela jsem vztekle a odstrčila jeho podávanou ruku, kterou se mne snažil podepřít. ?Nemusíte se namáhat, zvládnu to dost dobře sama.?
?Jak je ctěná libost, dámo.? odpověděl a stáhl se. ?Někoho vám pošlu, ať vám pomůže,? zavolal ještě, než definitivně zmizel ve tmě.
?Sakra,? praštila jsem pěstí do prachu země vedle sebe. ?Takovej krásnej večer a takhle to musí skončit!?
Opatrně jsem se pokusila vstát. Koleno nesnesitelně bolelo, ale přece tady nezůstanu ležet až do rána. Musím se nějak dobelhat do svého pokoje.
Každý krok byl utrpením, při každém došlápnutí na zraněnou nohu mnou projela ostrá bolest a Carverova tančírna, která byla nyní mým domovem, se zdála neskutečně daleko. A to mě ještě čekaly dlouhé schody do podkroví, než se konečně budu moci svalit na lůžko v maličkém pokojíku pod střechou.