Knihy - Zahrada mého života

Ukázka z knihy
Druhý den jsem vstala o něco dřív a chtěla ho najít. Chtěla jsem poděkovat a tak vůbec?. Zeptat se jak se jmenuje a proč to vůbec udělal. Proč takhle strašně moc riskoval.

Vyšla jsem před ubytovny a rozhlížela se kolem. Nikde nebyl, dokonce ani v tovární hale jsem ho nenašla. Byl prostě pryč, což ostatně nebylo v téhle válečné vřavě nic výjimečného.



Další překvapení na mne čekalo hned večer. Já a spolu se mnou ještě několik desítek dělníků si mělo sbalit kufr a vypravit se na nádraží, odkud nás měl vlak převézt do Německa. Byli jsme opět nasazeni na práci v továrnách, ale tentokrát daleko od domova. A tak jsem vyšli. Seřazeni ve dvojstupech jsme se vydali na nádraží a odtud pak neznámo kam.



Vlak nás nakonec odvezl až na západ Německa, kde byly sice malé, ale na plné obrátky fungující továrny, které vyráběly kovové součástky pro zbrojní průmysl.

Když jsme ráno přišli poprvé do fabriky, ujal se nás hned u dveří dozorce, jeden ze strážných, kteří v celém areálu hlídali nejen nás, ale i vězně kteří pracovali v jedné ze zadních částí dílen. Stručně nám vysvětlil, co se smí a co ne, a nezapomněl zdůraznit, že jakýkoliv kontakt s vězni se trestá velmi přísně ? zastřelením.



Rozdělili nás ke strojům, na které se většina z nás děvčat bála jen podívat, natož na nich cokoliv vyrábět, a tím začala naše první směna. Ta byla za všech nejhorší, ale nakonec jsem se i já naučila obrábět ocelové součástky a skládat je do připravené krabice. A tak to šlo den co den. Většinou jsme pracovaly u soustruhů, ale někdy nás vodili až do oddělených dílen k vězňům, kde jsme vyrobené kusy třídily a skládaly do krabic.



Když jsme jednoho dne zase skládaly součástky, napadlo jedno z děvčat, že se podíváme za pletivo, jak to tam vlastně vypadá. Dílna byla oddělena jen vysokým plotem z pletiva, které bylo potažené tenkým papírem, a tak nebylo těžké jej roztrhnout a skrze oka v pletivu pozorovat dění na druhé straně. Naskytl se nám hrůzný pohled. Vězni byli holandští Židé, na smrt nemocní a vyhladovělí. Přenášeli velké kusy železa a kdokoliv z nich padl námahou k zemi, byl bez milosti vytažen z díly a už ho nikdy nikdo nespatřil.

Jedna z dívek sáhla do kapsy a vytáhla z ní kousek chleba. Prostrčila ho okem pletiva a nechala dopadnout na zem. Vězeň, který stál nejblíž, ho rychle sebral a strčil do pusy. Podíval se vděčně směrem k pletivu, ale strach z dozorců mu nedovolil přiblížit se. I my jsme raději rychle přiklopily roztržený papír a vrátily se na svá místa, aby si nikdo ničeho nevšiml. Druhý den jsme si každá schovaly kousek chleba od oběda, a když se nikdo nedíval, hodily jsme ho přes pletivo vězňům.



Myslím, že to byla právě Věrka, která nás polohlasně napomínala, abychom jim my ostatní děvčata neházela příliš velké kusy, protože měla strach, že jim jídlo po dlouhém hladovění poškodí střeva. Ach, velké kusy? Z našich skrovných porcí polévky a krajíčku chleba se velký kus nedal odložit, i když bychom si to sebevíc přály. Velký kus jídla bylo zkrátka a dobře slovní spojení, které za války nešlo příliš často použít?



I další dny jsme pokračovaly v naší dobročinnosti, ale jak to tak bývá, jednoho dne to na nás muselo prasknout. Nevím, kdo na to dozorce upozornil, ale byla jsem to právě já, na koho sedla smůla.



?Pozor, Marie!? Sykla na mě jedna z dívek a já se rychle chtěla vrátit ke stolu.



Jenomže ouha. Ruka se mi zasekla v oku pletiva a já ji nestačila vytáhnout. Uviděl mě dozorce a rychle ke mně přiskočil. Chytil mě za vlasy a chvíli mnou smýkal kolem sebe. Nakonec mě hodil na stůl, a když jsem se sebrala, zase mě chytil za vlasy a vyvedl ven před dílnu.



Donutil mě kleknout na zem do bláta a v tu chvíli mi bylo jasné, že můj osud je zpečetěn. Popravy kulkou nebyly nic výjimečného, a to za mnohem menší prohřešky, než-li pomoc koncentráčníkům. Slyšela jsem, jak odjistil pistoli a jen tak mimoděk jsem zvedla oči od bláta na zemi.

A tam jsem ji uviděla poprvé. Stála přímo naproti mně, v krásných bílých šatech a usmívala se. Dlouhé bílostříbrné vlasy jí vlály v mrazivém větru, který jsem ucítila i ve svých vlasech a jediné, co jsem byla schopna v tu chvíli zaregistrovat, byla její hezká souměrná tvář. Ano, tak vypadala smrt v mých představách, jen pár vteřin před koncem života. A každá ta vteřina před výstřelem, se vlekla neuvěřitelně dlouho. Proto jsem jen tak zavřela oči a čekala.



?Halt!? zařval kdosi za mými zády a vyrušil mě z napětí.

Byl to velitel dozorců a zastavil mou popravu. Řekl svému podřízenému, že potřebují sestru na ošetřovně, a že je úplně zbytečné mě zastřelit. Dozorce jen pokrčil rameny, schoval pistoli a vrátil se k ostatním do dílny. Jeho velitel mi nařídil, abych vstala, ale když jsem se o to pokusila, kolena mi vypověděla službu a já se zřítila zpět k zemi. Neřekl nic, jen pokynul dvěma vojákům, kteří mě vzali za paže a odvedli na ošetřovnu. Usadili mě na lehátko a hned zase odešli.



Za stolem seděl starý vojenský lékař, který na dálku páchl kořalkou a nechápavě se na mě podíval. Vstal od stolu a popošel blíž. Když uviděl má zablácená kolena, bledou tvář a třesoucí se ruce, bylo mu rázem všechno jasné. Neřekl nic, nalil sklenici vody a podal mi ji?.



Ode dne mé zmařené popravy jsem začala vnímat čas tak trochu jinak. Přestala jsme počítat minuty i hodiny, dokonce jsem vědomě vynechala počítání dnů a měsíců, které jsem v Německu musela strávit, pod tím věčným dohledem dozorců, jejich psů a pistolí. Tím neustálým počítáním jsem si jen uvědomovala ten dlouhý čas a potom pomalu, ale jistě propadala depresi.



Příchodem na ošetřovnu jsem nejen našla bezpečí, ale i smysl mého života. Péče o nemocné, jejich léčba a hlavně radost z uzdravených pacientů bylo něco, co mne naplňovalo. Ovšem i zde jsem musela začít prakticky od nuly. Hned druhý den jsem beze slova začala uklízet léta zanedbávanou ošetřovnu, vyčistila jsem všechny nástroje, skleněné injekční stříkačky a hlavně vyprala všechna ta špinavá prostěradla.



Mým jediným velitelem se stal onen starý lékař, který na chod ošetřovny příliš nedbal. Jeho hlavní starostí byla dobře ukrytá láhev skotské v zásuvce psacího stolu. Nevím, jak moc byl nadšený mým příchodem do ordinace, ale postupem času si na mě zvykl a já na něj. Myslím, že si mě nakonec i oblíbil, protože jsem za něj převzala spoustu povinností a mnohému jsem se od něj naučila. Za krátkou chvíli jsem uměla čistit otevřené rány, zašívat je, ale také správně dávkovat léky a míchat byliny k léčbě sněti. Když lékař viděl, že mne práce v ordinaci baví, ukazoval mi stále víc z lékařského umění a sám na práci jen občas dohlížel. Častěji však otevíral tajnou zásuvku a nepřestal pít, dokud nebylo vidět na dno lahve. Odpoledne už býval úplně na mol a pospával za stolem, se sklenicí v ruce. Tou dobou už jsem ?vládla? ordinaci jen já a povětšinou dezinfikovala nástroje. Když se přiblížil večer, uklidila jsem dopitou lahev, umyla lékařův stůl a pomohla mu dojít do jeho pokoje za ošetřovnou. Tam se většinou svalil jak špalek na postel a spal až do rána.



Ovšem v pracovním lágru nikdy nebylo nic jenom tak, nic bez odplaty. I já jsem byla za záchranu života dlužná, ale dlouho jsem netušila, kdy budu nucena svůj dluh splatit. A den odplaty se pomalu, ale jistě blížil.



Bylo to jednoho pozdního odpoledne, kdy do ošetřovny vstoupil velitel dozorců, který mi před nedávnem zachránil život. Bez pozdravu se usadil na židli pro pacienty a nohy ve vysokých botách si přehodil přes okraj lékařova stolu. Ten už tou dobou dávno klimbal v blaženém rauši a já jsem tak zůstala v místnosti prakticky sama, bez pomoci. Rychle jsem popošla k nízké skříňce, na které jsem měla připravené stříkačky k vyčištění. Začala jsem je rychle čistit, abych dala najevo, jak moc jsem zaneprázdněná. Ale velitel vše jen pobaveně pozoroval a mě mezitím tuhla v žilách krev. Nebyla jsem tak malá, abych netušila, co se bude dít, ale na druhou stranu?



Stála jsem k němu zády, ale dobře jsem slyšela, jak vstal a šel přímo ke mně. Ucítila jsem směs kolínské, tabáku a kořalky, ale i jemný dotek ruky na mém krku. Ztuhla jsem ještě víc a přestala čistit tu zatracenou stříkačku.



?Nech ji být.? Uslyšela jsem doktorův hlas.



Nic, ruka zvolna sjela až na mé rameno a tam se na chvíli zastavila.



?Říkám nech ji být!? Ozval se znovu.



Zase nic. Druhá ruka dopadla na mé druhé rameno? Musela jsem se zhluboka nadechnout, ale vydechnout už jsem nestačila.



Ozvala se rána a židle, na které ještě před chvílí lékař seděl, se s rachotem poroučela na podlahu. Lekla jsem se a upustila stříkačku, která dopadla na zem a roztříštila se na milion střípků. Nejspíš jsem i vykřikla a rychle se skrčila za skříňku s nástroji. Odtud jsem měla dobrý výhled na všechno, co se v ordinaci odehrávalo. Uviděla jsem lékaře, jak drží pod krkem svého velitele a v druhé ruce pistoli, kterou na milimetr přesně přiložil na střed jeho čela. Nic neříkali, jenom tam tak stáli, s kamenným výrazem v tváři. Po chvíli se velitel rozhodl k ústupu. Zvedl ruce nad ramena a lékař ho pustil. Odstoupil od něj, ale stále na něj mířil pistolí, dokud za sebou nezavřel dveře ordinace. Nakonec se doktor spokojeně usmál, schoval pistoli a i s nedopitou lahví v ruce odkráčel do svého pokoje.



Já jsem se ještě chvíli krčila za skříňkou a přemýšlela, jaký dopad tahle scéna bude mít na mě i na doktora. Ke štěstí nás obou, žádné další drama se nekonalo. Velitel si mě od té doby už ani nevšiml a já v klidu dál udržovala pořádek na ošetřovně, až do mého odjezdu do Čech.



A ten můj odjezd přišel dřív, než-li jsem se nadála, protože část dílen se měla uzavřít. Ten den, kdy už jsem měla sbaleno, pokusila jsem se ještě naposledy vyhledat mého doktora. Ano, já vím, byl to esesák a nacista každým coulem, ale jsem dodnes přesvědčená, že kdesi hluboko ve svém nitru nebyl zlý člověk. S ním jediným jsem se chtěla rozloučit, ale nevím, kam se ten den vytratil. Zkrátka a dobře nikde nebyl a já jsem tedy odešla jen tak, bez rozloučení. Naposledy jsem se ohlédla a za zády spatřila všechny ty haly a dílny, které se brzy měly srovnat se zemí. A někde tam v dálce zůstal i doktor, můj strach ze smrti, a taky velitel dozorců se svým perverzním vnímáním lidskosti.



Byla to těžká doba. Tisíce lidí se z nucených prací nikdy nevrátilo domů, další statisíce se díky podvýživě, špatným hygienickým podmínkám a neustálému strachu, dožili jen několik málo let po válce. A těm ostatním se dodnes o všech těch válečných hrůzách v noci zdá?



Nedlouho poté, kdy Německo kapitulovalo a zvrácený sen o tisícileté říši zmizel v propadlišti času, bylo Německo konfrontováno se vším, co kdy napáchalo. Nucená otrocká práce se tak stala součástí obžaloby válečných zločinů Německa v Norimberském procesu.