Knihy - Paměti Deštivé panny

Ukázka z knihy
,,Víte, nechápu nějak jednu věc,'' snažila se navázat rozhovor překvapená slečna. Hleděla přitom na cestu před sebou, která se klikatila jak stočená kobra. Slon měl ve své rychlosti, jež překračovala práh tygřího řevu, co dělat, aby v zatáčce nenarazil do nějakého onoho obrovského ořechu, jichž tu rostlo na stovky tisíc.

,,Jakou věc nechápete?'' divil se zadýchaný slon.

,,Když jsem byla ještě malá, vyprávěli mi rodiče, že si vás vyřezal řezbář, aby si s vámi mohl povídat. Zdá se mi ale, že vy toho moc nenamluvíte. O čem jste si povídali ??? zeptala se dívka nesměle pod rouškou smělosti.

,,My jsme si nepovídali,'' řekl s chladnou samozřejmostí dřevoslon, ,, objevovali jsme spolu jiné světy ve světě,'' dodal. Nemusel už nic vysvětlovat. Eleonora chápala. Také toužila po někom s kým by mohla objevovat světy ve světě. Zase si při tom vzpomněla na Rytíře měsíčního řádu.

,, Co se vlastně stalo s vaším řezbářem ?'' zvídala dál. Zdálo se, že slon najednou zrychlil, že o tomhle období svého života už nechce mluvit.

,,Zemřel!jako všichni lidé, jejichž čas se naplnil, odpověděl s lehkou příměsí ironie. Už více nepromluvil. Eleonora vycítila, že je slon nesmrtelný, že mu tato skutečnost začíná vadit, proto se ho dále už na nic nevyptávala. Slon běžel rychleji a rychleji, jakoby chtěl uniknout před smutnou vůní minulosti, která ho v myšlenkách stále dobíhala.



....





Přestože měla Eleonora před vetřelci velký náskok, nechtěla se nikde moc zdržovat, cítila, že se něco děje. Kam ale čert nemůže, tam postaví obrovskou hřbitovní zeď.

A kam stovky čertů nemůže, tam postaví obrovskou hřbitovní zeď, kterou nelze obejít, protože vede od nikud nikam. A když mají čerti smysl pro humor, začne hustě pršet.

,,Hmm...super...a co teď?'' dumá El, chodíc kolem zdi sem a tam.

,,Řekni heslo,'' ozvalo se znenadání za obrovskou hřbitovní zdí.

,, Cože ?????'' nechápe překvapená Eleonora ,, Jaké heslo???''

,, Když mi řekneš, kterou hvězdu, jež z nebe nespadne spatří člověk jako první zářit, pustím Tě možná dál,'' vysvětluje čísi neznámý hlas za zdí.

,,......Maminku.... ???

,, Hm...výborně...dobrá dobrá...vidím, že Ti to celkem myslí. Ale.....musím si Tě prověřit ještě lépe. Když mi řekneš, kdo je ten, co Tě drží z druhé strany, aby Tvé kroky byly pevné a pak Tě nechá jít krásnou a sebevědomou dál, tak už Tě teda pustím.''

,, ...Tatínek ???

,, Dobrá, vzdávám se, Elenko''

,,Elenko? Ale tak mi přeci říkala maminka, když jsem byla malá. Kdo jsi ??? vyhrkla Eleonora se slzou dojetí na krajíčku.

,, Sám nevím, kdo vlastně jsem, ale mám tu vlastnost, že se někdy objevím v pravou chvíli...Bohužel teda jenom někdy no, abych pomohl s čím je třeba. Když se podíváš lépe na zeď, uvidíš mastný flek. Ne neboj, to se tam nikdo nerozplácnul. Jde o poznávací znamení. Ukáže ti cestu dál. Běž!''



.....



,, Ha, tady jsi, ani to nemuselo být tak brzy!'' zasyčela na ni vyzývavě Luthien s kopím v ruce. Mířila přímo na ni. Eleonor nechápala, co se zase má sakra u všech rohatých dít. Nemůže být někdy klid?


,,Hledáš mě? Proč ? Něco jsem Ti udělala ? Proč na mě míříš tím mečem??? spustila trochu příkře palbu otázek El. Neměla už náladu být pořád na někoho milá.


,, To není meč, ty hloupá, snad nepoznáš kopí? Ty moc dobře víš, co chci! rozohňovala se zrzka. El z jediného jejího pohledu pochopila, že jí jde jen o jednu věc. Nebo spíš člověka. rytíře měsíčního řádu. Luthien pomalu avšak sebevědomě nakráčela přímo k Eleonoře. Ta pro změnu udělala pár vratkých kroků dozadu po navlhlém dřevěném mostě. Chvílemi bylo slyšet, jak praská. V tu chvíli si El uvědomila, že tu nikde nevidí zábradlí, že jediný špatný pohyb může rozhodnout o jejím dalším osudu. Už nebylo, kam uhnout. Pod nimi obrovská skalnatá propast s vodopádem. Všude kolem bílá tma.


,, Tohle nepotřebuješ!'' zvolala jízlivě El, přičemž vykopla statečně Luthien dlouhé kopí z rukou. Kopí padalo kamsi dolů do propasti. Dlouho nebylo slyšet jeho zacinkání o ostrá skaliska. Tak hluboký ten sráz byl. Luthien vytřeštila oči. Tohle nečekala.


,, Hmm...bod pro Tebe, ale nemysli si, že vyvázneš. Já už toho mám dost. Mně už je všechno jedno!''


,, Hmm...já už toho mám taky dost. Ale všechno mi jedno teda není.


Takže teď navrhuju, že toho necháme a půjdem každá svojí cestou,'' nabídla El variantu řešení.


,,Ani omylem' ušklíbla se Lutihen kysele. Přiskočila k Eleonoře. Už už ji držela pod krkem, aby ji z toho vratkého mostu bez zábradlí, který navíc klouzal pod nohama, mohla shodit, El zavrávorala, málem už přepadala přes okraj, stačila se však ještě zachytit dlážděni, čímž si získala trochu rovnováhy. Luthien měla stále však větší převahu. Držela Luthien pod krkem, byla trénovanější, mrštnější i silnější. El se v potu tváře však nevzdávala. Udělala něco, co by dřív provedla velmi nerada. Kopla Luthien do břicha. Ta upadla na most, sklouzla přes okraj, avšak El ji ještě stihla podat ruku, aby nespadla dolů. To Luthien taky nečekala.


,,Sakra, proč mě zachraňuješ ? Chci Tě přeci zabít!'' nechápala zrzka.


,, To neznamená, že Tě nechám spadnout. Víš, nejsem jako Ty,'' vysvětlovala El.


,, Ale je Ti jasné, že já toho nenechám?'' a plnou vahou dopadla na El. Zase se ji pokoušela škrtit. Jeden špatný pohyb je mohl smést z kluzkého povrchu mostu až kamsi k branám smrti. Pod nimi propast, všude kolem mlha.


,, Tebe to ještě baví??'' sýpala z posledních sil El. Když v tom se odkudsi ozval povědomý hlas: ,,Co se tady u všech kozlatých děje???