Knihy - Povídky

Ukázka z knihy
z povídky Padlý anděl:
V létě minulého roku jsem si přivezl z ptačího trhu konaném o víkendu v Přerově krásného papouška. Byl také pěkně drahý. Už jsem kdysi papouška choval a řekl jsem si, proč si svůj staromládenecký byt neoživit trochou pravidelně se projevujícího života.
Kdybych tenkrát jen tušil, kam to všechno povede, co vše se stane a jestli se všechno vůbec stalo, ani by mě nenapadlo na chov papouška byť jen pomyslet. Ta jakási podivná pachuť paralelního neskutečna je ve mě dodnes (koneckonců není to zase až tak dávno). Jako pachuť kovu na jazyku po iracionálním olizování kancelářských sponek, které se člověk ne a ne zbavit.
Ten papoušek vypadal na první pohled podivně, ale právě to mě na něm zaujalo. Vypadal jako zvětšený kakadu, ale nebyl to kakadu. To na první pohled patrné největší překvapení skrývala, nebo spíš odkrývala, zadní část jeho těla. Měl něco jako ocas páva, ocasní krovky připomínající pera páva korunkatého. Celý, úplně celý, byl červený. Ta červeň přecházela po jeho těle v různé odstíny oranžové směrem k hlavě a krvavě rudé směrem k... ocasu.

Papoušek u mě vydržel necelý týden. Týden, který se zasekl do mé paměti jak dráp medvěda do molitanu. Musím brát skutečnost jako to, co jako skutečné vnímám. Z toho vycházím, ale je to celé podivné. Jako bych se místo v Praze jednadvacátého století ocitl? někde v povídce Edgara Allana Poa nebo Guy de Maupassanta.
První večer u mě doma byl klid. Papoušek byl docela tichý, vlastně byl úplně klidný, seděl v kleci na bidýlku a rozhlížel se kolem sebe. Občas koukl přímo na mě svýma přivřenýma, temnýma očima, ale brzo nakonec usnul a já také.
To zásadní se odehrálo následujícího dne. Zásadní tak trochu proto, že to bylo poprvé a... ten otřes byl tedy nejsilnější. Přišel jsem v podvečer z práce, v CD přehrávači pustil sólovku Irmina Schmidta z legendárních krautrockových Can a... vypadalo to na příjemný večer.
Podusil jsem si file na páře a k tomu brokolici, pak jsem si nalil pivo, koňak, abych to zase s tou zdravou výživou až tak nepřeháněl. Zapálil jsem si doutník a pustil na cédéčku Labutí jezero, překrásný balet od Petra Iljiče Čajkovského.


Oranžové slunce nasvěcovalo skrz záclony mou do modra laděnou obývákovou místnost plnou modrošedivého kouře z doutníku, když tu se náhle papoušek rozpovídal. Někteří papoušci samozřejmě umějí mluvit, ale nečekal jsem, že někdo bude umět hovořit TAK srozumitelně a hlavně s TAKOVOU bohatou slovní zásobou, dokazující navíc... ano, odstrašující inteligenci.
"Klidně kuř, mně kouř nevadí, já mám kouř rád," řekl nejdříve.
"To jsem rád," udiveně jsem odpověděl.
"Koukám, že posloucháš Čajkovského. Toho znám. Osobně, bohužel pro něj."