Knihy - Pod křídly Fénixe

Ukázka z knihy
Plazící se děsivé stíny natahovaly své ostré drápy k nebohé dívce. Postačil jediný krok a ona upadla do hladových chřtánů děsů. Objaly ji a odvedly do hořícího pekla. Hladoví démoni ukrytí ve zdech se zmocnili jejího těla a ukojili tak svůj hlad. Odevzdanost přízraku, který unáhleně následovala, ji uvrhla do věčného zatracení. Ona se holýma rukama nedokázala ubránit neviditelnému nepříteli, který ji ovládal, kterému bezhlavě odevzdala svůj život. Nyní již nebylo cesty zpět.





Camilla se zpocenými dlaněmi pokoušela zbrkle nahmatat dveře, kterými prošla, ale nic nenacházela. Třesouce se krčila u zdi, která se za ní zavřela. Bezradně nahlédla do dlouhé tmavé chodby. Cítila chlad. Viděla temnotu. Stín zmizel. Nohy se jí podlamovaly zoufalstvím. Dívka bezmocně usedla na zem.





Ocitla jsem se ve vlastním hrobě.





?Co jsem to udělala?? prohrábla si vlasy. ?Pane Bože, jsem tak hloupá. Měli pravdu. Jsem blázen, teď se odtud nikdy nedostanu,? vzlykla bezmocně.





Smířená se svým brzkým koncem, nad sebou náhle spatřila postupně se rozsvěcující petrolejové lampičky umístěné po stěnách labyrintu. Jejich nepatrný žár podněcoval tajuplnost chodeb a dával vyniknout úzkému točitému schodišti, jež se rozprostíralo před dívkou. Vzpřímila se. Zpozorněla. Utřela si nos a dodala si odvahy. Zpátky stejně jít nemohla. Opatrně nahlížela před sebe. Rukama se přidržovala stěny, a velice obezřetně scházela schůdek po schůdku. Kamenná, pískovcová dlažba ji studila do bosých chodidel. Nízký strop vytvářel stísněné neútulné prostory.





Očima neustále těkala po zdech, jako by očekávala, že na ni odněkud vyskočí přízrak. Zdálo se jí, že schody jsou nekonečné. Tenká košilka vlála podél jejího těla silou průvanu, který profukoval mezi nepravidelným zdivem. Náhle se zarazila. Na konci schodů stál tajemný neznámý, otočen zády k dívce a držíc v pravé ruce hořící lucernu. Černé kožené rukavice nedovolovaly nahlédnout ani na jeho prsty, pokud tedy nějaké měl. Camilla, připravena ho oslovit, opět ?ztratila? schopnost mluvit. V hrobovém tichu bylo možno zřetelně slyšet její ustrašené dýchání. Přízrak se opět se ztratil v temnotě.





Kam mě to vedeš? Proč? Kdo jsi?





Brunetka se dala do kroku. Jakmile došla nakonec schodů, kde před chvíli stál on, rozzářily se jí oči údivem a šokem. Jestli Dveře ve zdi byly podivné, tak tohle bylo ještě podivnější.





Před sebou viděla spletité bludiště úzkých, stísněných, zakřivených uliček, jejichž cestu osvětlovaly petrolejky upevněné ve stojanech, visících na zdech. Nízké obloukové klenby vytvářely jakési myší díry plné prachu a pavučin. Camilla přimhouřila oči a nechápavě zakroutila hlavou. V jedné z chodeb zahlédla světýlko vycházející z lucerny, jež záhadný muž držel. Pořád na ni čekal. Vábil ji, aby jej následovala. Camilla se zarazila. Rozhodovala se, zdali má pokračovat.





Otoč se. Vrať se! Vrať se, dokud můžeš. Jinak se už nikdy nevrátíš! Nikdy nespatříš denní světlo.





Co ji tam čeká? Co když se z této temné cesty opravdu nevrátí? Zkroutila rty. Přemýšlela. Ohlédla se, ale za ní se nacházela pouhá tma. Petrolejky záhadně samy pohasly. I kdyby se chtěla otočit a vrátit se, netrefila by zpět, ještě navíc po tmě. Dotčená tím, že nemá na výběr, se zamračila.





?Výborně, jsem tady uvězněná. Nezbývá mi nic jiného než ho následovat. Musím zjistit, kdo jsi. Cítím, že musím. Počkej!? protrhla naléhavě mrtvolné ticho, jakmile uzřela, že se jí světlo vzdaluje.





?Počkej na mě,? zvýšila hlas a rychlejším, odvážnějším krokem se vydala do jedné z úzkých, chladných chodeb za Stínem.





Nevnímala, neslyšela. Volána neznámým přízrakem se křehká, avšak odvážná dívka proplétala spletitým labyrintem podzemí Monterillu. Vyděšeně, ale odhodlaně následovala muže, který se jí zjevoval v temnotách.





Konečně. Došla na konec jedné z chodeb. Naprosto zmatená a ztracená se zastavila několik metrů před železnými gotickými vraty s ozdobnými ornamenty ve tvaru srdcí, za nimiž se nacházel červený sametový závěs. Zděšeně o kousek ustoupila. Natáhla ruce a obezřetně se dotkla kamenné zdi. Ohlížela se po bludišti, kterým sem přišla. Všude nastala opět tma. Sklopila hlavu. Po těle jí stékal horký pot.





?Nemám šanci se odtud někdy dostat. Nikdy nenajdu cestu zpět,? špitla si pro sebe smířlivě. Husté, rozcuchané hnědé vlasy marně odhrnovala z obličeje. Zklamaná se loudavě vrátila k vratům. To byla jediná cesta, kterou se nyní mohla vydat. Očekávala další chodby. Bude ji noční tvor jimi vláčet, dokud nevypustí duši? Její myšlenky se rozplynuly ve vidině samovolně se odhrnujícího závěsu, za nímž uviděla plno svíček. Zpozornila. Po záhadných katakombách si myslela, že ji nedokáže už nic překvapit. To, co však uzřela, jí vyrazilo dech. Dlaněmi objala kovové, studené ornamenty a přitiskla mezi ně obličej.





?To je?.,? nedokázala to ani vyslovit. Nechápavě kroutila hlavou. ?Pokoj??





Tajuplnou místnost osvětlovalo množství sedmiramenných hořících svícnů. Dva byly umístěny po stranách dveří. Další se nacházely nedaleko majestátných závěsů červené barvy. Sametové okrasy se rozprostíraly po celém pokoji. Uprostřed byl umístěn dlouhý jídelní stůl a dvě křesla, každé po jedné straně. Na stole stála křišťálová karafa s vínem, pohárek, a mísa s ovocem. Celé vybavení Camille připomínalo vybavení jako ze zámku. Stůl měl pozlacené okraje, a křesla jakbysmet. Ta byla potažena taktéž červeným sametem.





Dívka se opatrně dotkla ozdobné chladné kliky. Postačil letmý dotek, a vrata se nepříjemným skřípěním otevřela. Camille to připadalo, jako by se otevřela sama. Po dvou schůdcích pode dveřmi vstoupila dovnitř. Nic krásnějšího dosud neviděla, ale také nic děsivějšího. V tom, co se před ní rozprostíralo, se snoubila nevídaná umělecká nádhera s lidskou bolestí. Pokud jí chodby naháněly strach, tohle zavánělo hrůzou ale také neobyčejným tajemstvím.





Co cítí? V jejím šokovaném pohledu se střídal upřímný úžas se smrtelným děsem. Srdce jí tlouklo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Zoufalým, okouzleným výrazem si vše prohlížela. V záblesku jejich smaragdových očí se odrážel lesk i bída tohoto překrásného, děsivého místa. Nalevo od dívky se nacházela další místnost. Natočila hlavu, aby lépe viděla. Kruhový pokoj zahalený průsvitným černým závojem, připomínal ložnici. Vedly k němu tři schůdky, stejné jako u vchodu sem. Mohutná mahagonová postel s baldachýnem, jehož podepíraly čtyři vyřezávané vzpěry, upoutávala pozornost. Na obou stranách lůžka stály tytéž svícny, které byly všude kolem.





Camilla se ohlédla. Nikoho neviděla. Jemnými krůčky našlapávala po studené kamenné dlažbě. Po pravé straně se nedaleko té provizorní ložnice nacházel další pokoj. Úzkou krátkou chodbičkou se tam vydala. Otevřela železná vrata, která již byla mírně pootevřená. Zarazila se. Pokoj byl nejrozlehlejší. Po levici spatřila klavír, naproti sobě stůl s válejícími se stohy papírů, kalamářem a rozteklým voskem. Co ji ale zaskočilo nejvíc, byl sádrový zmenšený trojrozměrný půdorys celého sirotčince i s podzemním labyrintem, kterým prošla. Při pohledu na něj nemohla uvěřit, že podzemí je spletitější, než by si dokázala představit. Dřevěné hodiny se zlatým kyvadlem právě odbily jednu hodinu ráno.





Než se stačila vzpamatovat a smířit s tím, co právě vidí a kde se nachází, zaslechla, jak se vrata, kterými prošla, prudce zavřela. Camilla k nim zoufale přiběhla a pokoušela se je otevřít. Ani se nepohnula. Přikrčila se k nim zády, čelem k pokoji. Nervózně si pohrávala s klikou v naději, že se jí je podaří přeci jen otevřít. Napjatě čekala, co se bude dít. Byl zde, s ní. Očima kontrolovala celý podzemní pokoj, v očekávání, ze které strany se Stín přiřítí.