Knihy - Azurka a největší přání

Ukázka z knihy
1. Já /M/ Azurka

Jmenuji se Azurka Skalničková. Je mi sedm, skoro osm let. Když jsem se narodila, rodiče mi dali jméno Mazurka. Moje maminka miluje tanec a chtěla, aby moje jméno bylo, jak říkala: "Zněle taneční." HIHI! Docela legrační jméno, že!? Mazurka je název tance a já bych byla taneční holčička, kdyby mi to jméno ovšem zůstalo. Ale nezůstalo!


Dělo se to asi takhle:

Pár měsíců po mém narození mi začaly růst nové vlásky. Ty moje nové vlásky neměly úplně obyčejnou barvu, začaly se vybarvovat domodra! Nikdo tomu nemohl zpočátku uvěřit. Všichni si mysleli, že je to nějaký trik, nebo že vlásky jsou jednoduše nabarvené a maminku to prý velice trápilo. Nevěděla,, co se mnou je. Jestli jde o věc, se kterou se dá něco udělat, nebo jestli to dokonce není nějaká nemoc. Běžela se proto zeptat mojí dětské paní doktorky:


"Něco neobvyklého se děje naší holčičce!" řekla. "Co s tím máme dělat? Dá se to nějak léčit, paní Doktorko?" Tak byla prý vystrašená, moje maminka.


Paní doktorka si mě pečlivě prohlédla. Pečlivě, to znamenalo opravdu důkladně, do nejmenšího kousíčku na těle. Zezadu, zepředu, zeshora i zespoda. Koukla se mi do krku i do uší. Poslechla si moje srdíčko, jestli pěkně a správně tiká jako budíček. Poklepala mi lehounce na bříško, a když celou tu pečlivou prohlídku dokončila, řekla mamince: "Milá paní Skalničková, úplně normální to samozřejmě není, protože s takovým pěkným miminkem jsme se ještě nesetkali! Nemějte obavy! S barvou vlasů ovšem nic dělat nemůžeme, s tou se narodíte a máte takovou, která je vaše přirozená. Je vidět, že vaše krásná holčička bude mít barvu azurkovou, a to od přírody!" a ještě dodala, ať je maminka ráda, že má tak krásnou a zdravou holčičku, a že až budu velká, budu si moci změnit barvu chemicky v kadeřnictví, pokud budu chtít. Miminkům ani malým holčičkám se nedoporučuje chemické barvení. Mohlo by jim ublížit, protože je příliš nezdravé.


Moje maminka tenkrát přišla domů a prohlásila: "Nedá se nic dělat, vlásky změnit nemůžeme, ale nějak si pomůžeme! Změníme alespoň Mazurce jméno. Dáme pryč M a budeme naší holčičce říkat Azurka, ať je všem, kdo se bude divit, jasné, že máme azurovou holčičku!" a s tatínkem se zaradovali, že to je to úplně to správné jméno pro mě! Moc se jim ulevilo.

I já jsem se svým jménem moc spokojená a cítím se s ním dobře. Od Mazurky se tak hodně neliší. Není to sice jméno taneční, ale je takové hezky modré, azurkové, stejně jako jsou moje vlásky. Jsem azurová holčička a jsme spokojení všichni, celá naše rodina. S modrými vlásky problémy nemám. Všichni ví, už podle jména, že je mám od narození přirozené.


Slovo "PŘIROZENÉ" znamená, že něco, nějaká věc, nebo situace, od začátku vypadá, nebo se chová tak, jak si přála příroda. Pokud bychom tu věc nebo situaci změnili my, podle našeho přání, už by nebyla přirozená. Kdybych si teď obarvila svoje vlásky, už by neměly svou přirozenou barvu. Podle tatínka, jak mi slovo přirozené vysvětlil, co vzniklo samo "přirozeně" je v pořádku.


"Někdy se přihodí, že děťátko není úplně jako ostatní," říkává vždycky a všem moje maminka a je štastná, že jsem taková, jaká jsem. Někdy ještě dodá: "To by to na tom světě vypadalo úplně obyčejně, kdyby neměl nikdo žádné zvláštnosti!? A všichni kývají a dávají jí za pravdu.

2. Moje největší přání


Chodím do druhé třídy a nemám žádná trápení, až na jedno malinkaté. Mám ráda pejsky. A to mě teď trošičku trápí, a když nad tím přemýšlím, vlastně mě to trápí i ze všeho nejvíc. Ani nevím, jestli je to víc trápení, nebo víc moje přání.