Knihy - Snad to dopadne...

Ukázka z knihy
* 9 *
Od rána sice pršelo, ale ve chvíli, kdy už si Miki myslel, že je nebezpečí zcela zažehnáno, déšť ustal. Nakonec přes mraky vysvitlo sluníčko a začal takový ten nepříjemný den; všechno se odpařuje a člověk má pocit, že je někde ve skleníku.
"Je to pěkně v háji", řekl si v duchu. Jestliže to až do téhle chvíle vypadalo, že se celá ta potrhlá akce kvůli počasí přestěhuje do kulturního domu, kde by byla aspoň jakás takás naděje, že se tam všichni nevejdou, tak teď to určitě zůstane na randálplace, na tom improvizovaném amfiteátru za místní hospodou. Bude asi jen velmi těžké, na něco se vymluvit a zbavit se té, rádoby společenské povinnosti, doprovodit tetu a případné další babky na tu nepopsatelnou hrůzu.
Ale, i kdyby se mu podařilo odtamtud nějak utéct, nenechat se od těch místních semetrik očumovat a nemuset poslouchat jejich řeči, "kulturnímu zážitku" by stejně neunikl. Zvuky, vyluzované kutálkami, které posbírali asi na nejrůznějších místech a sem je s velkou slávou dovezli, se budou rozléhat nad celými Smutnicemi.
Pracovní neschopnost, která mu fakticky znemožňovala i účast na těchhle akcích, skončila před týdnem. Mohl se sice na tu nohu vymluvit, docela ho kvůli počasí začala znovu bolet, ale patrně by s tím neuspěl. Teta by určitě řekla, že tam bude sedět a takové ty kecy...
Mohl také ráno někam odcestovat a nechat tetě vzkaz, že jel za kamarády, nebo že mají sraz od školy, případně něco podobného. Ta by se pravdy stejně nikdy nedopátrala, a pokud se týče její účasti na tom festivalu nejhrůznějších kýčů v ještě hrůznějším podání, to ona už by si nějak poradila. Ostatně, jak to dělala v době, kdy tady ještě nebydlel?
Jediný problém je v tom, že na tuhle možnost přišel až dost pozdě, kdy už byl ranní autobus pryč a další jede až odpoledne, protože je neděle. Je smůla, že to nejjednodušší napadne člověka vždycky až nakonec.
Snad se někde aspoň potká s Otkem a prohodí spolu i pár slov; na některé věci mají stejný názor.Tak, aby je báby pěkně slyšely!
Ne, už si tady od nikoho na hlavu kálet nenechá!
"Míšánku", vytrhla ho z rozjímání teta. Stále ho oslovovala "Míšánku", jako když byl ještě malý.
"Co je?"
"Obleč se rychle, už musíme jit."
Bylo ještě víc jak hodina času a navíc byl stoprocentně rozhodnut jít v riflích, když už tam tedy mermomocí musí.
"Vždyť už dávno jsem."
Ostře se na něj podívala."Snad nechceš jet v tomhle?" řekla a ze zabarvení jejího hlasu bylo znát, že je dost pohoršena.
"Snad nechceš jit v tomhle?", řekla ještě jednou. "To je koncert, budou tam z Prahy," zdůraznila.
"Takových koncertů jsem už viděl," odpověděl Miki jakoby ledabyle, ale ve skutečnosti s ním lomcoval vztek.
"A lepších, vystupovali tam opravdoví umělci..." dodal a přitom se snažil, aby jeho slova zněla dost důrazně.
"Té ženské snad nikdy nedojde, že mi už dávno není pět a v té jejich díře, kde dělají z každé směšné prkotiny událost, jsem se ocitl, ani ne před půl rokem," pomyslel si v duchu.
"...a ne tahle banda hudlařů," chtěl ještě připojit, ale pak se přece jen ovládl.
"V Děčíně, v Ústí i u nás v Kanici. I v té vaší slavné Praze. Tam jsem byl kolik let," pokračoval nahlas.
"Ale odtamtud musels odejít," opáčila teta.
"To víš, když nejsem politicky na té správné straně. Každý jim neleze do zadku, jako někdo."