Knihy - Všichni lžou

Ukázka z knihy
Škrábal jsem do zdí, dokud mé prsty nebyly zkrvavené, ale ani poté jsem nepřestával. Toužil jsem uprchnout z té proklaté a hnijící díry. První dny jsem křičel, začalo mě škrábat v krku, jako kdybych tam měl písek a neměl jsem ho čím spláchnout. Vytrvával jsem. Hlasivky jsem měl napuchlé sotva jsem se zmohl na pár slov. Křičel jsem ve své hlavě.
Den po dni jsem byl sžírán stejnými myšlenkami. Našeptávaly mi mnoho věcí. Někdy byly lákavé a svůdné, jindy drsné a neoblomné. Snažil jsem se jim bránit. Uchovával jsem si svou lidskost tak dlouho, jak to bylo možné.
Čas se stal relativním pojmem. Neměl jsem ho na čem měřit, pouze jsem věděl, že někde tam venku je. Tady se zastavil. Někdy ke mně doléhaly zvuky, které jsem se nejprve snažil rozeznávat, avšak postupem času se řinčení řetězů a výkřiky měnily jen na jakési pozadí.
Když jsem si rozdrásal prsty a hlasivky mi vypověděly službu, seděl jsem tiše opřený o chladnou kamennou zeď a přemýšlel jsem; kde přesně jsem? Kolik dalších jako já je zde? Proč tady jsem? Je to jen trest nebo je v tom skrytý vyšší účel? Nikdy jsem si na nic nedokázal odpovědět, ale mysl byla alespoň na pár chvil nějak zaměstnaná.
....
Z povídky "Nikdo"