Knihy - Do Říše Věčnosti II

Ukázka z knihy
Vzbudila se tak rychle, až se lekla. Pootevřela oči a do nich jí začalo pálit slunce, ale jen na chvíli. Pak bylo zakryto šedými mraky. Promnula si je a sklonila hlavu, aby se mohla trochu rozkoukat, než si prohlédla místo v němž byla. Poté se zvedla a podívala, kde je. Uviděla před sebou doutnat ohniště, a když se rozhlédla kolem sebe, nikde Elfeona neviděla. Pak se otočila za sebe a viděla, jak Elfeon stojí u koně. Hladil ho po krku, a jakmile spatřil, že byla Thirrisoll vzhůru, ihned šel k ní a tam si sednul.
"Jak se cítíš," zeptal se jí, protože si o ni dělal starost.
Neodpověděla mu, pouze ho objala a zároveň mu vrazila polibek na rty. Dala své ruce za jeho záda a poté, co se políbili, položila si hlavu na jeho rameno. Chvílemi přizavírala oči, ale pak je nechala otevřené, protože se vyděsila. Na svém zápěstí, najednou spatřila sedřenou kůži, kterou si rozedřela v tom snu od těch kovových řetězů, které ji věznily. Rychle se pustila a během toho přikryla své ruce tak, aby Elfeon nic neviděl.
"Opravdu ti nic není Thirrisoll? Připadá mi, že mi tvá tvář něco skrývá. Podívej, mně můžeš důvěřovat, nehledej útěchu v sobě, ale najdi ji u mě, protože sama víš, že vždycky budu stát při tobě," starostlivě k ní Elfeon promlouval.
Ona mu nic neřekla, pouze se mu mlčky dívala do očí. Její obličej před Elfeonem skrýval mnohá tajemství, která se mu bála říct, nebo nějakým způsobem alespoň trochu vysvětlit a naznačit. Avšak se bála, že až to Elfeon zjistí, bude ji podezírat ze lži. A co bude pak? Odmítne ji a zůstane sama, opuštěná bez nikoho. Zalže své lásce, kterou ona tak miluje a stane se z ní pouhá zubožená dívka bez citu, co ztratí lásku už podruhé.
"Měl bys mě nechat být a raději odejít. Dříve nebo později umřu a naše láska nás nezachrání. Jsem hodně slabá a unavená. Cítím, jak se můj život pomalu ztrácí, když mě začnou ovládat zlé sny. Už to nevydržím, nedokážu je držet dál od sebe. Nechci, abys byl kvůli mně nešťastný. Přesto cítím, jak hodně mě miluješ, za což jsem ti moc vděčná, bojíš se o mě ale..." neodvažovala se pokračovat a sklonila beznadějně hlavu.
"Proč takhle mluvíš. Nevidíš, jak se mé srdce třese a trápí, když musím tohle poslouchat! Podívej, já tě neopustím, i kdybych tu měl umřít s tebou. Postarám se o tebe, zůstanu ti na blízku, ať už nás budou svírat démoni, nebo jiní přisluhovači zla."
"Udělej pro mě něco a nech mě chvíli o samotě, chci se projít po pláni a přijít na jiné myšlenky. Už takhle mám toho v hlavě tolik, že nevím, co mám dělat dřív."
Elfeon v jejích očí viděl, jak předním skrývají nějaké tajemství. Přesvědčil se o tom, když svou dlaň přiložil na tvář křehké dívky. Ta byla studená a mírně roztřesená. Jiskřivé oči mluvily za vše, proto se raději na nic už nevyptával a Thirrisoll vyhověl. Odešel sbalit věci na cestu, potom rozprášil popel v ohništi do okolí a zakryl ho větvemi ze stromů.
Mezitím se Thirrisoll postavila, slabý vítr se prohnal jejími vlasy a rozčesal jí je. Potom udělala krok dopředu a zastavila, aby se mohla zhluboka nadechnout. Následně pokračovala dál a krok za krokem se vzdalovala od místa, kde přečkali noc. Vyšla na otevřenou pláň, a jakmile byla dostatečně daleko, zůstala stát. Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že je sama. V široké krajině, kterou měla před očima, neviděla kromě menších údolí nebo větších kopců, nic zvláštního. Všude panoval klid a vzduchem se nesla přívětivá vůně květin, což Thirrisoll najednou překvapilo, protože se zaradovala. Na pláni cítila sebeodevzdání se, jako kdyby se chtěla odevzdat sama přírodě a nechat všechno ležet stranou. Jenomže ji to nepustilo, nemohla se Elfeona vzdát, kterého tolik potřebovala, i když v srdci slyšela něco jiného. Chtěla se v ten moment rozplakat, protože nenašla jiný způsob, jak ze sebe vydat své dojetí, aby si mohla ulevit od bolesti. Zarazila se až ve chvíli, když odkryla své zápěstí.

Celá rána byla už nějakou dobu zaschlá. Dotkla se opatrně špičkou prstem rány, aby zjistila, jestli z ní nevytéká krev a ihned ucukla zpátky. Do těla jí ve chvíli vnikla prudká bolest, jakmile o ránu jen nepatrně zavadila. Zachvěla se, úplně to s ní otřáslo. Kolem rány se utvořila modřina, způsobena od pevně svázaného řetězu. Hodně ji to bolelo, i když se zápěstím lehce hýbala. Bolest z ní vysávala sílu, kterou tolik potřebovala, pokud se chtěla zlým snům bránit. Nevěděla, co má dělat, byla bezradná, nenacházela vůbec žádnou naději, která by jí pomohla. Padla na kolena do trávy a pláč měla na krajíčku. Voňavý vzduch ale Thirrisoll uklidnil, odvrátil od ní tíživý žal a zničil ho. Ze všeho nejvíc si přála, aby její ošklivé rány pokryla hladká kůže a zakryla tak Elfeonovi obavy z toho, že mu nepěkně zalhala, jenže nedokázala ovládat magii. Četla v době svého učení mnoho svitků o kouzlech, přesto neměla odvahu si alespoň jedno z nich vyzkoušet. Felgor jí sice o kouzlech říkal, ale ona se jim bála porozumět, neboť byla ještě malá a takovým to věcem jen těžko rozuměla. Teď bezvýznamně klečela a zahleděná očima do krajiny, přemýšlela.
Okolo ní rostly velké bílé květiny se širokými rozvitými lupeny. Jejich stonky, obalené z několika stran zelenými listy byly pěkně silné, aby váhu květu dokázaly unést. Takové snad Thirrisoll neviděla a to se během svého života, kdy byla ještě malé dítě, setkala s mnohými květinami nejrůznějších velikostí a tvarů. Tyhle vypadaly tak kouzelně, až se sevřela její duše dojetím. Neubránila se pláči, vydala ze sebe takovou lítost, že všechno co držela v sobě, vycházelo s pláčem ven. Nemohla si ani přikrýt obličej dlaněmi, neboť se bála toho, že jakmile nešikovně pohne zápěstím, mohla by si zaschlé rány roztrhnout a pak by těžko zastavovala vytékající krev. I když plakala a Elfeon mezitím skládal věci na cestu, myslela na to, jak obě zápěstí zakryje. Hlavou se jí honilo mnoho způsobů, ale žádný jí nepřišel vhod. Dívala se stále na květiny a najednou přišla na nápad. Co kdyby si zápěstí obalila těmi voňavými lupeny. Možná by tím zmírnila bolest, a třebaže se rána aspoň trochu zahojí. Znala a milovala květiny už od útlého dětství, občas si o nich dlouhé hodiny četla a poznávala jejich skutečný původ. Dozvěděla se, že i květiny mohou v několika případech léčit.
V knihách o tom často mnozí bylinkářky psali a pravili, že květy v sobě ukrývají nepatrné množství léčivé šťávy na ztlumení bolesti, nebo pálení.
Nad ní postávaly šedé mraky a přitahovaly k sobě mnohem temnější oblaka, plující kolem. Obloha se pomalu ale jistě zatahovala a světlo na zemi pohlcovalo šero. Podívala se směrem k obloze a ruce jí lehce zabolely, jakmile spatřila pohyb temných mraků, stahující se nad plání. Přestože vzlykala, utrhla velký květ od silného stonku. Potom opatrně otrhala květ od lupenů a ty si pak přiložila jemně na obě zápěstí. Nakonec je pro jistotu obvázala pruhem látky, kterou měla složenou v malém koženém měšci na opasku pro případ, kdyby se zranila. Hned jak byla hotová, zbývalo obvaz stáhnout. Z toho měla největší strach, protože citlivost jejích krvavých ran, byla nepředstavitelně prudká.
Přiložila si k ústům jeden konec obvazu, skousla ho mezi zuby a druhý chytla do ruky. Zavřela oči a snažila se myslet na něco hezkého. Pak rychle zatáhla a mysl ji v tom okamžiku naplnila silná bolest. Lekla se, protože na to nebyla připravená, chtěla i vykřiknout, ale zadržela to v sobě. Poté udělal to samé i na druhém zápěstí a málem z té bolesti pomalu omdlévala, dělalo se jí temno před očima. Přesto se jí podařilo nějakým způsobem neupadnout do bezvědomí.

Jakmile měla rány stažené, znovu se rozplakala. Tentokrát ale s dlaněmi na obličeji. A jak klečela na zemi, pomalu upadala hlavou k zemi. To ošetření ji vyčerpalo.