Knihy - Nic se nesmí vzdát!

Ukázka z knihy
Následný den vcházím na oddělení, a všímám si, že nemá zalepené oči."To je asi zánět pryč," pomyslím si. Je tomu tak a vypadá to, že oko nebude ani poškozené. Po dlouhé době mám konečně dobrou zprávu. Prohlížím si jeho obličej a něco mu vyprávím. Nevím, co mě to napadlo, ale z ničeho nic mu položím otázku:


"Zlato, víš, že jsem u tebe? Jsem tady, víš to?"


V ten moment je na jeho obličeji vidět pohyb. Přitlačí oči, jako kdyby mrkl. Leknu se, až to se mnou cuklo.


Doteď jsem na něm žádnou známku života nikdy neviděla, a proto se ho okamžitě ptám znova:


"Ty víš, že jsem u tebe? Ty mě slyšíš?" Opět přitlačí oči.


"Tak víš co, když budeš se mnou souhlasit, mrkni jednou a nesouhlasit dvakrát, jo?"


Stále si nejsem jistá tím, co právě vidím. Myslím si, že vidím něco, co je jen náhoda, anebo si to možná jen přeji, než aby to byla pravda, a tak to opět ověřuji. "Zlato, ty mě slyšíš?" Mrkne jednou. "Víš, že jsem tady?" Zase mrkne jednou. "Bolí tě něco?" Mrkne dvakrát.


V otázkách nemůžu přestat a stále se ho na něco ptám. Oči mám zalité slzami a cítím velkou radost. Teď už vím, že se mi to nezdá. Petr mě opravdu vnímá. Vedle ke stolku přijde sestřička Ivona.


"Tak co, jak to dnes jde?" zeptá se mě.


Okamžitě se s ní musím podělit o to, co jsem právě zjistila. Nevěřícně na mě kouká. Její oči jsou rozsvícené a moc zvědavé. Na rtech se jí objeví úsměv. Toužím po tom, aby i ona viděla to, co já, a tak se Petra opět ptám.


Ivony reakce na to co právě vidí je okamžitá.


"No, vy jste neuvěřitelní. To jsem v životě neviděla. On na vás opravu reaguje. To není ani možné, při takhle silném tlumení," nepřestává se divit sestřička - sluníčko moje Ivona.