Knihy - Napříč osudu

Ukázka z knihy
Den byl zmítán bouří, barevné blesky protínaly oblohu jako by to byly ostré meče, jimiž spolu soupeří bohové, a černé mraky předem plakaly nad jejich soubojem.

Stromy se klaněly síle větru a mohutnými větvemi se téměř dotýkaly země. Suchá půda s ochotou přijímala slzy nebe a posílala jejich vláhu ke kořenům právě pučících květin.

Dříve klidné řeky si osedlal vítr a jako divoké koně je vedl koryty až do moře. Zvuky zuřících živlů se nesly krajinou a jejich tlumená ozvěna doléhala až za tlusté zdi elfských domů.

Ninquië seděla poblíž velkého okna a nepřítomným pohledem se dívala ven. Pravou rukou si podpírala hlavu a levou mimoděk hladila hebkou kůži malého draka, jenž jí ležel u nohou.

Její myšlenky se toulaly spolu s větrem a oči hleděly kamsi do dáli, kam nikdo jiný nedohlédl. Cítila, že bouře s sebou přináší i něco jiného než jen déšť. K jejím uším dozníval šepot stromů avšak díky zpěvu větru nedokázala rozeznat, co jednotlivá slova znamenají.

Zčernalou oblohu náhle rozjasnil blesk a na několik sekund ozářil oblohu jako slunce, světlo však zmizelo ve stejnou chvíli, jako se ozvalo hromobití a vládu opět převzala tma.

Ninquië sebou polekaně trhla a přerušila proud svých myšlenek. Malý dráček zvědavě zvedl hlavu a s otázkou v očích hleděl na svou paní.

?Stromy si o něčem šeptají,? pověděla tichým hlasem ?a voda jejich slova opakuje. Bouře ohlašuje příchod něčeho velkého. Možná se už dnes můj osud naplní.? s těmi slovy vstala a přešla k vyřezávanému stolu na druhém konci pokoje. Na dřevěné desce ležela malá truhlička zdobená zlatem. Jemně se dotkla víka a opatrně ji otevřela.

Uvnitř bylo několik plochých kamenů s vyrytými ornamenty. Jeden po druhém je opatrně vyndala z truhličky na desku stolu. Krátce na ně pohlédla a pak sáhla po kameni se zvláštně zakroucenou spirálou. Podržela ho v dlani a se zavřenýma očima položila v duchu otázku. Pak kamínek hodila na starou zažloutlou mapu Altrie. Párkrát se otočil a nakonec se zastavil na severním cípu ostrova, hned u pobřeží, poblíž Erunina domu.

Ninquië se nad věštbou zamračila ?Přijde z moře.? zamumlala a vrátila kamínek na své místo.

Malý drak teď seděl na desce stolu a se zájmem věštbu sledoval ?Měli bychom to říct Erunis.? pověděla dráčkovi a lehce ho poplácala po hlavě ?Pojď, Tërube.?

Pokynula mu rukou a vyšla z pokoje. Tërub ji cupitavě následoval.

Dlouhá chodba paláce byla bez slunečního světla ponurá a temná. Chladné kameny zdobené zlatými rámy působily smutně a bezútěšně a stíny, jež vyskakovaly zpoza obrazů a nástěnných svícnů jako bubáci, jen dokreslovaly strašidelnou atmosféru.

Ninquië se ale nebála, nespočetněkrát tou chodbou procházela za tmy, když se plížila v noci ven, že cestu znala zpaměti.

Když dorazila na konec chodby, vyběhla schody do druhého patra.

Sotva doběhla ke dveřím, bez jediného zaskřípění se otevřely. Za nimi stála mladá dívenka a se vřelým úsměvem Ninquië pustila dál.

?Lótë,? oslovila dívku ?Potřebuji mluvit s maminkou.?

Dívka přikývla ?Čeká na vás, tušila, že brzy přijdete.?

Ninquië se pousmála, typická Erunis, nic se před ní neutají. Přikývla a následovala Lótë do pokoje. Krása Erunina domu se mohla směle rovnat s královským palácem, jen s tím rozdílem, že tady se Ninquië necítila jako kanárek ve zlaté kleci.

Nic neudělá dům krásnější, než láska lidí, jež v něm bydlí. Prolétlo jí hlavou. Tak nějak by to jistě řekla i Erunis.

Lótë otevřela velké dřevěné dveře a nechala Ninquië vejít dovnitř.

?Vítám tě.? pozdravila krásná žena sedící na překrásné červené pohovce. Dlouhé kudrnaté vlasy skořicové barvy jí padaly na ramena a rámovaly tak srdcový obličej. Plné rty se zvedly do úsměvu a tmavě šedé oči zářily moudrostí. Ninquië se jí lehce uklonila a přisedla si na pohovku.

?Ach zlatíčko, celá se třeseš, vy oba.? dodala k Tërubovi ?Udělám vám teplý čaj a donesu nějaké deky.? vstala a z malého stolku zvedla malou konvičku. Opatrně přidržela víčko a nalila do tří šálků čaj. Voněl jako jarní louka po dešti, skvěle se hodil pro dnešní den.