Knihy - Bájné jezero Titicaca

Ukázka z knihy
Příkladem vzájemného vztahu a spolupůsobení člověka a životního prostředí je již po celá tisíciletí jezero Titicaca. Díky laskavé přírodě a ohleduplnému využívání přírodních zdrojů se zde vytvořil ekosystém, který umožnil postupné osídlení okolí jezera již v dávné minulosti. Aby toto přírodní bohatství, které poskytuje jezero a jeho okolí, bylo možno využívat dnes a v budoucnosti, je třeba si vzít příklad z předchozích generací a chovat se ekologicky, hospodárně a ohleduplně.

Svaté jezero Inků umožnilo postupné osídlení až na dnešní úroveň kolem 450 000 obyvatel, soustředěných zejména v městských oblastech, jako jsou Puno, Juli, Pomata, Yunguyo, Huancané, Mohó, Conina, Ilave a Juliaca. Aby byl zaručen další pozitivní rozvoj těchto měst či městských aglomerací, je třeba postupovat v souladu mezi člověkem a přírodou.

Jezero Titicaca se nachází na severní straně náhorní plošiny Collao mezi Peru a Bolivií. Jeho geografické umístění je následující: 15013´19´´ - 16035´37´´ jižní zeměpisné šířky a 68033´36´´ - 70002´13 západní délky. Hladina jezera se v současné době vyskytuje na úrovni 3810 metrů a zasahuje na peruánské straně provincie Puno, San Román, Azángaro, Huancané, Moho, El Collao, Chucuito a Yungayo, všechny patřící do departementu Puno, na bolivijské straně jsou to provincie Ingavi, Murillo, Los Andes, Aroma, Pacajes, Camacho, Omasuyos a Manco Capac, patřící do departementu La Paz.

V povodí jezera se vyskytuje v přilehlých svazích 841 lagun či jezer, které jsou odvodňovány do jezera Titicaca a přinášejí v rozličném fyzickém stavu biologické a chemické materiály, tolik potřebné ke tvorbě biotopů vytvářejících životní podmínky k rozvoji asi 400 forem života, nepostradatelných pro zajištění základních životních potřeb lidské populace a etnik, obývajících břehy jezera a jejich blízké okolí. Podle posledních odhadů se jedná o více než 360 000 obyvatel, bez stovek tisíc turistů, přijíždějícíh každoročně pokochat se krásami jezera.


Jezero Titicaca plní neodmyslitelnou základní úlohu pro rozvoj, přítomnost a zachování druhů divoce žijících ptáků a mnoha druhů ryb, při čemž mezi nejvýznamnější zdroje poskytující jim útočiště a potravu patří ?totora?, všudepřítomný vodní rákos, který navíc působí i jako termoregulátor, zvyšující teplotu vody v jezeře v místech výskytu až o 30 C. Rákos poskytuje možnost bezpečného hnízdění, kladení vajec a ochranu proti predátorům a umožňuje lépe snášet krutosti místního klimatu.

Zejména v posledním desetiletí se vedou seriózní diskuze o nebezpečí kontaminace naší planety a o negativním vlivu lidské činnosti na životní prostředí, vyvolávající změny globálního klimatu a ohrožující bezprostředně budoucnost Země. Jezero Titicaca nezůstává stranou od tohoto ohrožení. Také jeho se týkají tyto negativní vlivy a pokud jim nebudeme čelit, naše budoucí generace přijdou o možnost obdivovat tento opravdový klenot And. Ale nejen to. S tím souvisí další pozitivní rozvoj nejen přírodní, ale i kulturní, historický, demografický. Je proto velmi záslužným činem, že vznikla a vzniká celá řada bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu jezera Titicaca tak, aby bylo zachováno ve stejném či lepším stavu pro budoucí generace.



Ukázka jedné z kapitol knihy:



Byli v oblasti jezera Titicaca Dinosauři?



Na tuto otázku zatím neumíme odpovědět, ale jedno je jisté. Jak dokazují výzkumy posledních desetiletí,, celá kotlina altiplana od jezera Titicaca na severu v Peru, až po jezero Poopó na jihu Bolivie, byla ještě v nedávné geologické minulosti obrovským sladkovodním jezerem. A nejen to. Tato oblast měla příznivé klimatické podmínky umožňující život dinosaurům a jiným sladkovodním živočichům.

Psal se rok 1948, když zemětřesení střední síly postihlo město Sucre v Bolivii. Nebyly ztráty na lidských životech, ani nedošlo k obrovským škodám, které by postihly infrastrukturu a znemožnily běžný chod města. Sucre se však vyznačovalo jedním z nejkrásnějších historických center v koloniálním stylu. A právě zde byly škody napáchané zemětřesením nedozírné. Popraskané a potrhané zdi chrámů, kostelů a rezidenčních budov se staly hrozbou pro další existenci nádherné a dobře zachovalé koloniální architektury.

Bolivie se v té době vyznačovala velmi nestabilními vládami. Jedno však měly vždy společné. Uvědomovaly si, že je třeba zachovat pro budoucí generace historicky cenné kulturní památky. Vedoucí představitelé země správně předpokládali, že turismus v blízké budoucnosti bude naplňovat státní pokladnu. Proto vyčlenili ze státního rozpočtu finanční zdroje a financovali založení společnosti ?Fábrica Nacional de Cemento, Sociedad Anónima? (Národní cementárna, akciová společnost), zkratkou ?FANCESA?. Cement byl pro rekonstrukci koloniálního celku nepostradatelný a navíc založení cementárny mělo dát, a dalo, významný impuls k ekonomickému rozvoji celé oblasti. Materiál na produkci cementu byl velmi blízko středu města. Ve vzdálenosti pouhých sedmi kilometrů se vyskytoval pahorek s názvem ?Cal Orck´o? s velmi kvalitním vápencem.

Cementárna byla vybudována a do dnešního dne byly vytěženy miliony tun velmi kvalitního vápence. Jednou se však stalo, že dělníci narazili na vrstvu, která se vyznačovala vysokým obsahem hořčíku, minerálu, který zpožďuje tvrdnutí cementu. Nebylo v zájmu cementárny pokračovat v těžbě této vrstvy a orientovali práce do jiných míst. Teprve později se ukázalo, že díky těmto okolnostem, nepříznivým pro těžbu, byla zachráněna lokalita s největším množstvím stop po dinosaurech na světě. Neštěstí pro těžební společnost se proměnilo v turistickou atrakci a ve fenomén nesmírné ceny nejen pro Bolivii, ale pro celé lidstvo. Jak to již bývá, nejdříve podivné stopy ve vrstvách vápence nevzbudily žádnou pozornost. Dělníci si jich všimli již v sedmdesátých letech ve vrstvě ukloněné 720. Neměli však žádné znalosti geologie či paleontologie, i když pracovali v těžební společnosti a určité geologické znalosti by se především u mistrů předpokládaly. První informaci o stopách dinosaurů podal geolog Hugo Heyman teprve v roce 1985. Tato informace však byla utajena a nebyla sdělena veřejnosti. To se stává často i jinde ve světě. Těžební nebo stavební společnosti hodně zajímavých nálezů utají z obavy, aby nebyla zastavena těžba či stavba, nebo prostě nález z neznalosti považují za bezvýznamný. Teprve v roce 1994 čerství absolventi německé školy v Sucre navštívili cementárnu a znovu upozornili, že ve stěnách kamenolomu se objevují stopy po dinosaurech. Tentokrát měli štěstí, neboť tohoto objevu se ujala nezávislá televizní společnost a natočila o stopách dinosaurů půlhodinový program, v němž známý paleontolog a ředitel paleontologického muzea v Sucre, Freddy Paredes, poprvé zdůraznil dalekosáhlý význam ložiska vápence ?Cal Orck´o? z paleontologického hlediska. Na realizaci seriózního výzkumu však chyběly finanční prostředky. Podařilo se je zajistit až v roce 1997, kdy se domluvili představitelé okresu Chuquisaca, radní města Sucre, Universita San Francisco Xavier a těžební společnost FANCESA a zahájili společný projekt nazvaný ?Paleontologický projekt Sucre?. Po asi ročním výzkumu, který provádělo dvanáct světově uznávaných paleontologů a dalších specialistů, vedených profesorem Dr.Christianem Meyerem z Basilejské university, byl odborný svět doslova omráčen dosaženými výsledky. Potvrdilo se, že kamenolom ?Cerro Cal Orck´o? je největším paleontologickým nalezištěm dinosauřích kosterních zbytků a stop na světě.

Dalším studiem bylo prokázáno, že stopy a fosilní zbytky ještěrů, želv, krokodýlů, ryb a vodních řas pocházejí ze svrchní křídy, tedy že jsou staré něco kolem 60 až 70-ti milionů let. Rozsah paleontologického naleziště je tak obrovský, že nemá ve světě srovnání. Ale nejen velikost lokality ohromila odborníky. Stopy a fosilní zbytky jsou dobře zachovány, takže je možno si učinit dokonalou představu o různých typech dinosaurů předtím, než se za podivných okolností z naší planety ztratili. Odborný svět je do té doby v této oblasti nehledal, takže tento objev umožnil učinit si určitou představu i o jejich migraci na různé kontinenty. Novým poznatkem byla i skutečnost, že tito ještěři, vážící mnohdy více než osm tun, se dovedli pohybovat rychlostí až 12 km/hod. Dosud se vědci domnívali, že šlo o velmi nemotorná a těžkopádná zvířata. Takto také byli v různých muzeích znázorňována. Obrovská nemotorná těla, nohy rozkročené a blízko země. Nové výzkumy v Sucre si vynutily potřebu předělat tyto vystavované těžkopádné kreatury na zvířata štíhlejší, vyšší a hlavně daleko pohyblivější a živější.

A nyní si můžeme položit otázku, zda dinosauři mohli žít v této oblasti poměrně drsného klimatu vysokohorského altiplana. Zhruba před šedesáti až osmdesáti miliony let všechno bylo naprosto jinak. Území dnešního výskytu dinosauřích stop se nacházelo tisíce kilometrů na východ, někde tam, kde se dnes rozkládá území dnešní severovýchodní Brazílie. Ještě neexistovalo vysokohorské pohoří andských Kordiller. Rozkládalo se zde rozsáhlé a nehluboké sladkovodní jezero jen nepříliš vysoko nad mořem. Byla zde bujná ve-getace, která sloužila jako potrava býložravým ještěrům, kteří zase tvořili potravu pro ještěry masožravé. Prostě nádherná třetihorní ?idylka?. Tato prehistorická zvířata se proháněla v mělké vodě a v bahně na pobřeží a zanechávala po sobě hluboké a dobře zřetelné stopy. Stopy jednoho dinosaura na lokalitě Cal Orck´o na skalní stěně dlouhé přes jeden kilometr a vysoké 70 metrů bylo možno sledovat dokonce na vzdálenost více než 550 metrů. Některé stopy se vzájemně křižují. Celkem zde bylo zdokumentováno na 5000 stop a otisků různých živočichů, z nichž 290 patří dinosaurům. Stopy se vyskytují v pěti separovaných vrstvách, patřících do různých časových údobí. Jedná se tedy o něco velkolepého.

Mezi chováním ještěrů a dnešními zvířaty existuje jistá podobnost. Stačí navštívit oblasti mělkých vod jezera Titicaca, v nichž roste krásně zelený rákos - totora (orobinec) a uvidíte ve vodě a na přilehlém bahnitém pobřeží pasoucí se dobytek. Jak je ale možné, že stopy křídových dinosaurů nebyly smyty vodní erozí, sedimentací, větrem a jinými exogenními vlivy? I na tuto otázku dali vědci odpověď. Asi před 68 miliony let zde došlo k obrovskému výbuchu sopky, který vymrštil do prostoru miliony metrů krychlových sopečného popela. Ten usmrtil v blízkém okolí nejen všechno živé, ale zasypal i všechny čerstvé stopy ještěrů a jiných zvířat a zachránil je tak před působením exogenních procesů, které by je jinak zničily během několika hodin. Následně se na silnou vrstvu popela usadily další sedimenty, přinesené zejména řekami, přitékajícími do jezera. Silné horotvorné tlaky, zejména v průběhu tektonického neklidu, je postupně přeměnily v horniny. Otázku zachování stop máme tedy vyřešenou. Ale jak to je možné, že dnes se uvedená oblast nachází ve výšce skoro 3000 metrů? I na tuto otázku máme odpověď.

Je známo, že litosférické desky se neustále pohybují. Zatímco kontinent jižní Ameriky se pohybuje směrem západním, deska dna Tichého oceánu se pohybuje směrem východním a dochází k její subdukci, tedy k podsouvání pod kontinentální desku. Ke drastické srážce těchto dvou desek došlo asi před 25- 30 miliony let. Následkem tohoto střetu začaly vznikat dnešní Andy. Pohoří And utěšeně rostlo po miliony let a s ním se dostávalo do větších výšek i jezero, které bylo pravděpodobně odděleným zbytkem moře. Proběhla celá řada tektonických pochodů, které sedimentované vrstvy zvrásnily, porušily a dostaly do jiné polohy, než byla ta původní, horizontální. Tím si můžeme snadno vysvětlit, proč stěny se stopami dinosaurů na ložisku ?Cerro Cal Orck´o? jsou dnes v jednom rameni synkli-nálního ohybu v šikmé poloze 720.

Stopy po dinosaurech byly následně nalezeny i na dalších lokalitách, jako například v departamentu Chuquisaca, v Chaunaca, Maragua, Potolo, Chahuanaca, Chataquila a další ojedinělé nálezy až po hranici Bolivie s Peru. Budou někdy objeveny stopy po dinosaurech i v oblasti jezera Titicaca? Tato možnost zde existuje. Podle výsledků rozsáhlého geologického výzkumu, který byl zakončen v roce 2004 vydáním komplexní geologické mapy Altiplana (PELT, 2004), vápencové vrstvy křídového stáří, na které jsou výskyty dinosauřích stop vázány, v oblasti jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí existují. Podle názoru některých odborníků přišli dinosauři na kontinent Jižní Ameriky ze severu. Museli při své cestě na jih i touto oblastí procházet. Budeme mít štěstí a podaří se nám někdy život dinosaurů u jezera Titicaca prokázat?



V následných letech po zdokumentování nálezu dinosauřích stop v Sucre a na dalších lokalitách, vyvinula bolivijská vláda nesmírné úsilí, aby největší naleziště dinosauřích stop na světě v ?Cal Orck´o? bylo zapsáno Unescem jako ?Světové dědictví lidstva?.

Za tím účelem pozvala vláda do Bolivie znovu významného švýcarského paleontologa Christiana Meyera a spolu sním vypracovala materiály, potřebné k předložení žádosti na zapsání naleziště mezi světově chráněné památky. Žádost byla předána Unescu začátkem března 2007. Od té doby se naleziště dinosauřích stop v Cal Orck´o nachází v seznamu kandidátů na zařazení této lokality mezi ?Světové dědictví lidstva?, zatím se to však nepodařilo prosadit. Jako důvod dosavadního neúspěchu se uvádí, že skalní stěna se stopami dinosaurů, dlouhá 1200 metrů a vysoká 110 metrů, byla vystavena po dlouhá desetiletí vnějším vlivům a rozmarům počasí a je velmi poničena. V jednom místě dokonce došlo k částečnému sesuvu stěny. Ten ale odkryl další stopy, velmi zachovalé, čímž naděje na úspěch žádosti bolivijské vlády o udělení statutu Světového dědictví lidstva vzrůstá.

Bolivijská vláda již v roce 2007 prohlásila paleontologické naleziště v Cal Orck´o za chráněný národní park. V březnu téhož roku zde byl otevřen největší křídový park dinosaurů v Jižní Americe. Přímo ve fiktivní křídové přírodě je zde vystaveno 23 replik různých typů dinosaurů v životní velikosti. Nejen skeletů, ale díky výtvarnému umění bolivijských a argentinských odborníků jsou zvířata znázorněna včetně ?masa a kůže?. Replika Titanosaura, bezesporu dosud největší na světě, dosahuje délky 36 metrů a je vysoká 18 metrů. V souvislosti s otevřením křídového dinosauřího parku je věnována velká pozornost záchraně dinosauřích stop, které byly dosud vystaveny povětrnostním vlivům. I jejich ukázka je součástí prohlídky křídového parku v Calorko.