Knihy - Krev predátorů I.

Ukázka z knihy
Upozornění:
Kniha KREV PREDÁTORŮ byla z technických důvodů rozdělena na dvě části. Druhá část, v níž příběh pokračuje, je zde rovněž v prodeji.
------------------------------------------------------------------------------------------------
O knize:
Dokázalo by dobro porazit zlo, když se nedovede vcítit do jeho způsobu myšlení a pochopit motivy konání bytosti tak prohnané, že by její vláda zničila celý svět a vyhladila lidstvo? A jaký by měl být vládce světa? Pokud by chápal podstatu zla, nedokázal by se od něj přece oprostit, což by ve svém důsledku znamenalo totéž. Zkázu. Avšak řešení existuje a to prosté a dokonalé. Nastal čas boje o vládu nad světem a vy budete při tom. Prožijete chvíle plné podlých intrik, temných vášní i čisté lásky dvou zcela odlišných bytostí. Zlo je třeba poznat, oklamat a zničit.
Tentokrát to však nebude boj muže proti muži...

Dva životy, však jeden osud,
od dávných časů, až doposud.
K ochraně krále se zrodila
zbraň, aby čiré zlo zničila.

Bude mu mečem i štítem
a král ji obdaří citem,
jakého na světě není,
život jí k lepšímu změní.

Krev. Právě ta přitáhne do života mladé ženy s bolestnou minulostí děsivé a nemilosrdné tvory, jejichž existence pro ni spadá do říše bájí. Přinutí ji to hledat ochranu u tajemného muže, kterému nevěří. A právě, když se křehká důvěra mezi oběma mladými lidmi vytvoří, krvelačný netvor opět zaútočí. Navíc není sám, kdo se tento svazek snaží rozdělit. Skutečná hrozba leží mnohem blíže...
Pár let nato zavede osudové pouto, vzniklé před celými věky, jistého až příliš zvědavého a tvrdohlavého mladíka do města, kterému vládne krásná a nebezpečná dvojnásobná vdova, stejně tak obávaná, jako nenáviděná. Podaří se ženě, střežící jeho tajemství, před mladým zvědavcem utajit jeho pravý původ, aby nezjistil šokující skutečnost, jíž kdysi ona sama musela čelit? Cenou za jeho bezpečí jsou její city...
------------------------------------------------------------------------------------------------
Ukázka z knihy:
V jeho rozhlédnutí se kolem byl strach a Tristan si zrovna řekl, z čeho asi, když hrozně strnul. Zahlédl totiž nějaké zablesknutí ve světle měsíce a to nejen jedno. Rozhlédl se a úplně ztuhl. Kolem něj bylo několik párů žlutě svítících očí ve výšce, která odpovídala jistým psovitým šelmám. Až nyní si na to vzpomněl. Konkrétně na Smithe a jeho poznámku o tom, jak zemřel Alexandřin druhý manžel. Že ho roztrhali volně pobíhající vlci.
Jenomže tady zřejmě o volném pobíhání nemohla být řeč. Tristan měl pocit, že tam ty šelmy patří a to jak k domu, tak k ženě, která v něm bydlí. Pochopil, že ten muž s pistolí u brány je podle všeho pouze jakousi kamufláží skutečného nebezpečí, které číhalo zde. V zadní části předstíraně nehlídané zahrady. Také mu hlavou bleskla myšlenka, jestli o tom věděl ten, který ho právě tam poslal. Michael.
Nyní neměl potuchy, co bude dělat. Už chtěl začít volat o pomoc, ale připadalo mu to zbabělé. Snažil se nedat najevo strach. A to i když se šelmy přiblížily a on už mohl ve světle měsíce rozeznat jejich těla a umístění jednotlivých vlků. I počet, který by jim jistě umožnil, aby ho pěkně zřídili, ne-li zabili.
Tu šelmy i jeho upoutal nějaký zvuk zevnitř domu. Šlo to z pokoje, který byl nejblíže a tím zvukem byl hovor. Vlci zpozorněli, když zaslechli ženský hlas a mužský, který mu odpovídal. Pak zvuky zesílily a bylo slyšet i kroky, které k nim doléhaly zpola otevřeným oknem toho pokoje. Tristan spatřil Alexandru, následovanou Valem, jenž se s ní o něčem evidentně dohadoval. Ona zamířila rázným krokem k francouzskému oknu a otevřela ho.
Postupovala tak divoce, že se při tom udělal prudký závan větru, který až k Tristanovi a nepochybně i k vlkům přinesl vůni jejího parfému. Mladík si totiž všiml, že zvířata zavětřila a nějak reagovala na její přítomnost. Vlci zakňučeli a jevili známky podivného nadšení. Z toho mu bylo jasné, že jsou skutečně jakousi její smečkou. Jemu prozatím nijak neublížili a nyní se na něj pátravě zadívali. Nechápal to, ale smířil se s tím. Nic jiného mu také nezbývalo, než naděje, že ho nesežerou. Díky jejich chování odolal pokušení křičet strachy jako malý kluk. Vlčí vstřícnost mu poskytla možnost sledovat, co se děje v místnosti.
Alexandra na sobě pořád měla ty rudé šaty i rubíny a byla evidentně dost rozhněvaná, když se vracela k muži, který se stejným tónem ozval: "Snad na mě nechceš poštvat ty své vlky? Asi ne, že? Na to mě příliš potřebuješ, Alexandro." "Na to moc nevsázej, Vale. Každý je nahraditelný," opáčila ledově Alexandra.
"Tak, jako tvůj první manžel, že? Proto sis tady dala přivézt jeho bratra. Chytré. To se taky dalo čekat. A teď využíváš každé příležitosti se s ním scházet, aniž bys mi přiznala pravdu. Hraješ se mnou hry a kdo ví, co plánuješ. Možná měl Michael pravdu a ty se mě míníš zbavit, abych někomu neřekl, co je Tristan zač. Proto na mě dneska žárlil, co? Máš s ním poměr nebo se k tomu chystáš. Pořád mi předhazuješ to, jak jsou ty stvůry silné a že se s nimi nemůže člověk v posteli měřit. Měl jsem pravdu. Nechala sis ho pro sebe vychovat a teď sklidíš ovoce své práce. Nebo už se tak stalo," říkal jí hněvivě Val.
"Nemluv hlouposti, Vale. Přece víš, co jsem Dukovi slíbila. Že bude Tristan žít jako člověk. Rozhodně se s ním nemíním zaplést," namítla Alexandra. Val už se úplně rozzuřil a jeho hlas přešel do fistule, když po ní ječel: "Tak proč za ním pořád lezeš? Byla u mě Debbie a plakala, že jsi ji urážela. Chtěla s ním chodit a ty jsi ji odehnala. Vyhrožovala jsi jí. Já jsem tvůj snoubenec a ty ubližuješ mé neteři! Tohle se přece nedělá, ne?"
Tristan si všiml, jak jeden z vlků zavrčel a přisunul se blíže k otevřenému francouzskému oknu. Jinak si s úžasem uvědomil, že je těmi šelmami v podstatě obklopen a ony mu přesto neubližují. Nechápal to a stejně tak se mu nelíbilo Valovo jednání. "Měl bys přestat s kňouráním a lidským uvažováním, Vale. Uškodí ti to, pokud máš být jako já. Mezi námi se rodinné vazby a vztahy nepěstují. Tvoji příbuzní mě vůbec nezajímají a ta husička především. A co se týče Tristana, šla jsem mu jen pomoci, protože se mu udělalo nevolno," odsekla stroze žena.
Val přímo vybuchl: "A jak tohle souvisí s tím, že váš druh nepěstuje příbuzenské vazby? Co si mám o tvé tak zvané pomoci potom myslet? Je to dvoumetrový chlap s obličejem, za jaký by kdekdo prodal duši a ty se o něj staráš! I ten náš odjezd z města je přece jen kvůli němu. Všechno, co děláš, se řídí tím, aby to bylo pro blaho Tristana. Ty tvé podivné obchody s jinými knížaty, mniši, otec Bird, Smith - tohle vše je stále pouze v zájmu tvého chráněnce. Dědice. Jenom si nejsem jistý tím, co má zdědit. Nejsi to náhodou ty, co mu jeho bratr odkázal? Ani bych se tomu nedivil. Ale já to nedovolím! Už toho mám dost! Nebudu ti pořád dělat pejska a on mi tak nebude říkat. Ten tvůj chlapeček - jak jsi ho oslovila v té posilovně. Protože on není dítě, jak se mi snažíš vehementně namluvit. Navíc se o tebe zajímá."
Alexandra se na něj ledově zadívala a prohlásila: "Ty bys měl vychladnout a sklapnout, Vale. Ne tady dělat zbytečné žárlivé scény. Poslala jsem tě domů balit, tak co děláš tady? Máš svůj úkol a já..." Muž ji přerušil slovy: "Ty jsi má snoubenka. Zítra se staneš mojí ženou. A začnou platit moje pravidla. Ta, co nastolím právě teď. Tvoje nadvláda skončila. Nebudeš se mnou takto jednat a za mými zády..." "Už mě unavuješ, pejsku. Vrať se do boudy," zněla její posměšná poznámka, kterou ho zarazila.
To Vala rozzuřilo tak, že ji prudce uchopil za paže a silně je stiskl. Tristan se zamračil a sevřel ruce v pěsti. Všiml si, že opět zavrčel vlk a ne jeden. "Na co si to tady hraješ? Copak nechápeš, jak vážná je situace? Tam někde venku pobíhá Tristan a slídí tak urputně, že už je blízko odhalení! Musím sbalit věci a odjet dřív, než se mé desetileté úsilí rozsype jako domeček z karet! Nepotřebuji teď vedle sebe nadrženého žárlivce, ale partnera, chápeš? Tak, jako jím byl on, když jsme se spolu vraceli z Evropy a mně bylo strašně zle. Staral se o mě a snažil se mi pomoci. A to byl ještě dítě!" pronesla vztekle ona.
Při vyslovení svého jména Alexandrou zaznamenal Tristan, že vlci nastražili uši a pohlédli na něho! To mu podsunulo myšlenku, že zřejmě nějak zařídila, aby ho poznali a oni na něj proto neútočí. Dojalo ho také to, jak hezky o něm mluvila, i když ho mrzelo, že si tohle vůbec nepamatuje.