Knihy - Blamáž o Velkém třesku

Ukázka z knihy
Tak teda seděl jsem si u svýho oblíbenýho stolu v oblíbený hospůdce U Smolíčka, dělal jsem si poznámky na několika vypůjčenejch účtenkách vypůjčenou propiskou od číšníka Freda a mezi tím přemejšlením jsem usrkával vařící kafe. Fred není samozřejmě Fred, ale Ferdinand, což je dneska absolutně nepoužitelný jméno, pač holkám imponujou jména docela jiný. Ovšem i ty dnešní holky jednou zestárnou a jako letitý báby budou tvrdit, jak jsou ty generace po nich nemožný, ale to je normální vývoj; může se nám to nelíbit, ale stejně s tím nic nenaděláme (maximálně z toho dostaneme žaludeční vředy, tik v oku, či ještě jiný neduhy, když si nějakej problém připustíme příliš blízko k tělu).
V lokále bylo skoro pusto, když nepočítám dva dědky v protějším koutu, který cucali hořkej zlatistej mok, co nás tak kdysi proslavil ve světě. Oba důchodci tam vysedávali celý dny, a kdyby se některej z nich občas nezvedl a nešel se vymočit, člověk by si myslel, že do tý podlahy zapustili kořeny. Fred si za výčepem luštil křížovku a z pootevřenejch dveří od kuchyně bylo slyšet naklepávání řízků, což byl taky jedinej zvuk, kromě tikání nástěnnejch hodin. (Už jsem Freda upozornil, že jdou moc hlasitě, a že mě ruší v přemejšlení, a on mi tehdá řekl, ať si od nich teda odsednu kus dál, když jsem takovej cimprlich. S těma hodinama je to stejně zvláštní, pač jednou jdou hlasitě a jindy docela potichu, což Fred zase operativně zdůvodnil tím, že to může bejt okolním tlakem, jak přichází nebo odchází okluzní fronta).
Ke Smolíčkovi chodím často a rád (už sám o sobě je to vtipnej obchodní tah, že U Smolíčka pijeme jedenáctku Pacholíčka, ne?) Takovej člověk, jako třeba já, kterej občas něco napíše, tam nasaje (když nic jinýho) aspoň trochu odlišnou atmosféru, než když je zalezlej někde ve svým kamrlíku, kouká na pavučinu v koutě a moří svý mozkový závity, aby vypotil nějakej příběh, nebo dokonce román. Teda ono to s tím mým psaním není bůhvíjak slavný, pač nejsem takovej ten Pan spisovatel, kterýmu rvou nakladatelství ještě horký diskety z ruky, ale když je člověk důslednej a neustále někoho otravuje, tak se s tím dá i skromně uživit. No a co se týče tý hospodský atmosféry, ono se to prakticky opakuje pořád dokola. Člověk slyší většinou takový ty řeči o tom, kolik kdo toho kdy vypil, při jaký příležitosti se poblil a tak. Někdy se ale přece jenom vyskytnou příběhy, o kterejch stojí za to napsat pár řádků, a právě proto sem chodím tak často, aby mi z nich uniklo co nejmíň.

Ani nevím, kdy do lokálu vstoupil, ale uvědomil jsem si ho až tehdy, kdy se postavil k mýmu stolu. Jelikož mi tím zastínil výhled do ulice (na což jsem obzvlášť háklivej), potom taky papír, na kterej jsem právě psal, a hlavně mi pak přerušil tok myšlenek (který už tím pádem považuju navždycky za ztracený), tak jsem po něm schválně hodil dostatečně příkrej pohled, aby ho to odradilo od případnejch konverzačních pokusů, jako třeba jestli nemám čirou náhodou vedle sebe volný místo a tak.
Abych pravdu řekl, tak ten můj první dojem z něho byl trochu rozpačitej. Dobře rostlej čtyřicátník, jasnej intelektuál, asi dost zámožnej, pač na sobě měl všecko vyvážený, kvalitní a na míru, ale co mě na něm prudilo, bylo to, že už jsem ho, myslím, někde z dřívějška viděl, anebo jsem s ním měl dokonce nějaký jednání.